Skip navigation.
Home
czech   english

Připomínka k historii (Mgr. Věra Heidlerová)

Pozdrav k setkání současných a bývalých knihovníků u příležitosti 160. Výročí veřejného knihovnictví v Uherském Hradišti

Vážení přátelé, vážení přítomní , známí i neznámí kolegové!

Příležitost 160. výročí veřejného knihovnictví je nejen důvodem k oslavě této dlouhé existence, k oslavě úspěchů knihovny, která rychlostí téměř kosmickou se v posledních 20 letech proměnila v zařízení, které snese srovnání s moderními ústavy sui generis v Evropě, není jenom setkáním dosud žijících zaměstnanců, kteří v knihovně pracovali, ať už tato nesla v různých dobách různé názvy. Už samotný základní kámen dnešní oslavy, i když oslava bude po zásluze ověnčena moderním způsobem radostných projevů, je historie a její přehled od začátku do současnosti. My, staří pamětníci, ač to není radostné zjištění, patříme už vlastně také historii, dokonce můžeme být považováni za historické exponáty. Také je pravda, že hlas „zapadlých vlastenců“, jimiž jsme před lety v porovnání s moderní generací byli, může zaznít určitou diskrepancí. Toto slovo jsem zvolila záměrně, protože se mi při jeho vyslovení vybavuje české slovo významově poněkud odlišné, ale zvukomalebně výstižné - „zaskřípání, skřípění“. Ano, ohlížíme-li se po historii knihovnictví a knihovny není možné oslavovat historii jako celek, jsou-li v ní místa nezaplněná, ať už nevědomky či záměrně. Já jsem přišla dnes aspoň malým dílem vyplnit historickou mezeru nejen svou rozložitou postavou, ale dokud ještě sama nemám mezery ve svém vědomí, a proto můj příspěvek zazní ne vždy lahodným tónem.
Jsem Věra Heidlerová, předtím Janíková a Volopichová, pod posledními 2 jmény jsem v knihovně pracovala jako ředitelka v letech 1955 – 1969 a jako knihovnice do 1. 9. 1970. K tomu datu jsem byla pro politické názory vyhozena a dostalo se mi cti býti zařazena mezi vládnoucí dělnickou třídu. Dosáhla jsem vysokoškolského vzděláni na fakultě sociálních věd a publicistiky, katedra knihovnictví a vědeckých informací, na Universitě Karlově. Ve funkci jsem byla nahrazena pracovnicí s 3 měšťankami, avšak s partajnickou knížkou a naprostou oddaností věci komunismu. Po různých životních peripetiích jsem byla rehabilitována v r. 1990 na ONV v Uh. Hradišti a byl mi nabídnut návrat do funkce. Z několika závažných důvodů jsem se rozhodla se do této funkce nevrátit, ač dnes mám určité pochyby, zda jsem se rozhodla správně.
Samozřejmě, že jsem neztratila zájem o své bývalé pracoviště, kde už se vedení knihovny generačně obměnilo, ač se stále ještě rekrutovalo ze stranické buňky KSČ, která byla v knihovně hodně aktivní. Nastala nová doba, zavanul čerstvý vítr a do říše zapomenutí odnesl všechny tiskoviny, poplatné normalizaci a předchozím letům deformace lidského vzdělávání a zábavy. Tento čas probudil i ve mně klamné zdání, ve mně, která jsem již propadla skepsi díky zradě některých kolegyň, obrácením kabátů ze dne na den, kvůli strachu o ztrátu místa v osudovém roce 1968, že mne i několik dalších postižených kolegů staré pracoviště uvítá mezi sebe a provede tak dokončení rehabilitace jakýmsi pomyslným vymazáním našich jmen z komunistického „trestního rejstříku.“ Leč nestalo se tak a vedení knihovny jakoby o nás nechtělo vědět, ač ostatní kulturní zařízení se se svou minulostí začala vyrovnávat v tisku,
posléze začala vyplňovat oblasti „hic sunt leones“ a jako následnické organizace normalizačních institucí splatila persekvovaným alespoň symbolicky dluh z minulosti.
Jelikož jsem se stala opět rovnoprávným občanem této země po listopadu 1989, vrátila se mi chuť do života i aktivita a elán, ale i ztracené sebevědomí, s nímž jsem si dovolila opakovaně připomenout několika dopisy ředitelce knihovny svou existenci, své návrhy na možný způsob rehabilitace, stejně tak, jako jsem nezištně nabídla svou pomoc knihovně při zpracovávání historie knihovny. Jak jsem si představovala pravou knihovnickou rehabilitaci? Málokteré zařízení má tolik nástrojů, jimiž by mohlo odstranit smutek a hořkost nad promarněnými lety života, jako knihovna. Řeknu Vám, co bych udělala já v té době na místě ředitelky knihovny:
Pozvala bych ty pracovníky, kteří doplatili na lidskou slušnost v r. 1968, do knihovny a představila je kolektivu, provedla bych je knihovnou a uvařila bych jim kávu.
V okresním tisku nebo Zpravodaji UH bych zveřejnila článek, mapující historii lidských osudů a r. 1968 a očistila nebo připomněla jména, včetně kritiky těch, kteří se na deformacích lidských i profesních vztahů podíleli.
Nabídla bych jim členství v radě knihovny, poskytla bych jim čestnou legitimaci čtenáře.
Zvala bych je na všechny knihovnické akce a přednášky.
Požádala bych tyto lidi, aby sepsali krátký přehled významných událostí z dob jejich působení, vzpomínky na významné události a osobnosti, hodné zaznamenání a zapamatování.
Bylo to snadné a účinné, kdyby to bylo provedeno v pravý čas. Konstatuji, že se tak nestalo do dnešního dne. Byla a jsem vždy bojovnice, a nestydím se za to, že v dnešní den, kdy se očekává od řečníků jen chvála a obdiv, pronáším tato nepříliš potěšitelná slova. Historii nelze umlčet, ani za ní nelze udělat tlustou čáru, jak by si mnozí přáli. A dokonce není možné v historii zanechat mezery.
Při prohlížení internetových stránek knihovny jsem byla doslova šokována zjištěním, že poslední významnou událostí před r. 1968 je požár knihovny z r. 1966, pak následuje strašlivá mezera – a historie knihovny začíná až rokem 1990!!! Copak se v období mezi tím nic nestalo? Ale ano, stalo: politické prověrky, vyhazovy z práce, převlékání kabátů, vyřazování hodnotných knih, přesouvání nespolehlivých pracovnic a pracovníků na bezvýznamnější funkce, platové postihy, jmenování do funkcí pracovníků bez vzdělání, ale oddaných straně, přísun normalizačních tiskovin. Byla bych nespravedlivá, kdybych nezmínila i modernizaci a rozšíření knihoven všeobecně, což si vyžádal růst knižní produkce. Webové stránky též skromně mlčí o tom, jak proběhl listopad 1989 na pracovišti. Je opomenuta zmínka i zpráva o pozitivní akci – podobném setkání knihovníků v říjnu 1989 u příležitosti 70. výročí knihovnického zákona, jehož jsem se též zúčastnila. Nálada přicházejích změn byla již patrná a citelná, setkala jsem se tam s projevy sympatií i od osob, mně neznámých.
Nedávno do funkce nastoupil nový pan ředitel, jemuž jsem také své námitky a nespokojenost napsala. Děkuji mu, že alespoň on, který na celé věci nenese žádný díl odpovědnosti, napsal obšírný omluvný dopis, který má však jeden háček, že se o něm nikdo, kromě mne, nedověděl.
Vnímáte-li můj příspěvek jako určitou formu vyřízení účtů, nejste daleko od pravdy. Je mi 72 let, tedy bilancuji před závěrem života a toto je asi má poslední příležitost dát průchod pravdě, u mladších kolegů vzbudit zájem o doplnění historie knihovny a poděkovat těm lidem, kteří zůstali slušní a čestní, ačkoliv dávali v sázku celou svou profesní budoucnost. Dělám to proto, že to do dnešního dne neudělali ti, kteří to udělat měli. S jistou úlevou konstatuji, že „rudé oko“ nestačilo pohlídat všechno a že někteří z kolegů unikli komunistickým postihům, např. odstěhováním. Ještě jednu věc si slibuji od svého vystoupení. Že se dozvím pravdu, kdo a proč měl zájem na tom, aby věc rehabilitací knihovnických pracovníků nebyla provedena, ač ostatní zařízení se se svou minulostí vyrovnala. Byla jsem přizvána např. ke spolupráci s Klubem kultury při vydávání publikací umlčených autorů a umělců, stala jsem se členem Musejního spolku , ale ………Tou zámlkou je řečeno vše.
Než přejdu k závěru svého proslovu, zveřejním jména těch, kteří se zachovali lidsky a statečně: Je to Anička Mikulková, dr. Miroslav Ressler, Olga Vaňková a Věra Volopichová, nyní Heidlerová.
Vytrpěla jsem si v životě hodně, proto toto mohu bez ostychu říci, aniž bych se cítila trapně, že zmiňuji i sama sebe.
V knihovně pracovaly 2 dámy bezplatně a zachránily spoustu hodnotných knih před vyhozením do šrotu v 50. letech.
To byly paní Marie Benešová-Buchlovanová a paní dr. Kamila Najbrtová, s nimiž jsem měla čest v knihovně pracovat a jejichž obrovské znalosti literatury byly pro mne tou nejlepší universitou. Jejich životopisy by měly býti také zaznamenány.
Osobnosti, které formovaly ducha, sny a plány knihovny, které i v době totality jako spolupracovníci knihovny povznášely úroveň její činnosti: Miloš Novotný, Zdeněk Černý, Otakar Horký, Vojta Vacke, Vladimír Vaculka a jeho paní, Fanek Jilík , Elmar Novotný.
Mladé knihovnické generaci blahopřeji, děkuji a hodně závidím, že se jí podařilo realizovat většinu našich snů, ba mnohem víc, protože za totality i sny měly své meze. Jsem nadšena nápaditostí a kreativitou knihovnického kolektivu, který již není svázán nesmyslnými pouty komunistických předpisů. Přeji jim vše dobré i v budoucnosti, kterou už s knihovníky sdílet nebudu.
Pokud jsem svým proslovem někoho urazila, je to jen dobře, ty, kterých se mé připomínky netýkají, prosím o shovívavost, ale hlavně o to, aby poznávali historii nejen knihovnictví a knihoven, ale aby také nikdy nezapomněli na to, jak neblaze zasáhl tzv. komunismus do našich životů a jak těžce poznamenal naše duše.
Děkuji, že jste mne vyslechli.